Matěj Stropnický: Zelený, nikoli modrý rozhovor

Na politickou scénu vlétl, když mu bylo devatenáct. Od té doby získal různé nálepky, od “neřízené střely” po “levicového radikála”, které ho už unavují, ale zbavuje se jich jen těžko. Protože jednou větou umí vzbudit velké emoce. Nebojí se konfrontací. Působí rozbroje. A už tři týdny je předsedou Strany zelených, o níž političtí konkurenti říkají, že připomíná pytel blech. Matěj Stropnický.

“Tak o čem budeme mluvit?” ptá se ve dveřích rohové místnosti na magistrátu, kterou coby pražský zastupitel obývá. Kromě pár kusů nábytku tu není nic, jen holé zdi; prý se nechce nechat zbytečně rozptylovat. A ano: O čem budeme mluvit. Od svého zvolení předsedou Zelených poskytl Matěj Stropnický množství rozhovorů. Glosoval dění v Praze, které už sto dní chybí vláda. Svůj mandát – zda je silný nebo slabý. Práci svých předchůdců. Vztahy s otcem, ministrem obrany za hnutí ANO. Politiku současné vlády.

To všechno můžeme škrtnout. Náš rozhovor bude zelený. O zelené politice, jak ji vidí Matěj Stropnický.


Neo: Mohl byste mi vysvětlit, co je to biomasa?

Tak jasně, biomasa je slavná (směje se). Biomasa jsou různá topiva, která jsou organického původu. Je to třeba dřevo, odštěpky dřeva, jsou to i některé druhy kompostovaného odpadu, který ztuhne až do podoby paliva.

Neo: Ptám se na to schválně, protože biomasa je takové klasické zelené téma…

Ano, ta nám už jedny volby zničila.

Neo: … a mě zajímá, jestli si myslíte, že v situaci, kdy se ve společnosti nejvíc řeší příliv uprchlíků do Evropy a strach z islámského teroru, přičemž nám tu hlava státu předjímá, že další útok se odehraje v Praze, mají vůbec klasická zelená témata šanci oslovit voliče. Mají – a jaká?

Téma globalizace jako takové. V této zemi ho nikdo neartikuluje, nepopisuje. Mluvím o věcech, které se odehrávají na nadnárodní planetární úrovni a přitom mají dopady až do malé České republiky. To je asi nejklasičtější zelené téma, jaké si lze představit. Zelené hnutí je součástí jakéhosi alter-globalizačního hnutí, které se snaží budovat společenskou sílu ve světě zespoda, nikoli ze shora formou ekonomické moci. Téma globalizace a jejích dopadů je téma, které – budeme-li ho umět dobře vysvětlit – může voliče oslovit.

Neo: Tak mě oslovte – globalizací.

Úplně zjednodušeně, globalizace má v podobě nadnárodního podnikání tendenci optimalizovat náklady. Podnikat tam, kde je cena práce nejnižší, pracovní právo nejřidší, dohled státu nejslabší a výběr daní nejděravější. Tam se usadí a přenáší všechny možné náklady podnikání na veřejné rozpočty. Tím zvyšuje jejich deficity a souběžně poukazuje na nefunkčnost státu.

Důsledky můžeme vidět i v České republice. V době Topolánkovy i Nečasovy vlády začal ve společnosti panovat silný konsensus na tom, že stát nefunguje, neumí vybírat daně, zadlužuje se – a že za to můžou sociální dávky, nezaměstnaní. Takže se tu vláda na jedné straně snažila pomáhat podnikatelům takzvanou degresivní daní, které říkala rovná daň a kterou současná vláda stále není schopna zrušit. A na straně druhé osekávala všechnu možnou formu sociální pomoci všem různým skupinám. Nejen lidem krátkodobě nezaměstnaným, ale i dlouhodobě nezaměstnaným, i matkám samoživitelkám, lidem se zdravotním postižením, žijícím na periferiích v rámci měst i v okrajových regionech. Ve skutečnosti měla vláda začít hledat především nové příjmy pro státní rozpočet. Ne aby měla na víc úředníků, ale aby veřejná moc uměla efektivně čelit ekonomické soukromé moci. Protože ta je nevolená. Čím víc rozhodování se odehrává ve  spektru ekonomické moci – a tím spíš nadnárodní moci -, čím víc je svět globalizovaný, tím víc má občan oprávněný pocit, že je stát neschopný, neefektivní a drahý. A vlastně mu neumí zajistit ochranu před dravostí nadnárodního trhu.

Neo: A myslíte si, že o tom takhle průměrný volič přemýšlí? Že nevidí spíše výsledek: Že rajče přivezené ze Španělska stojí 23 korun, když na českém trhu stojí kilo 35? Nadnárodní podnikání, o kterém jste mluvil, určuje do velké míry spotřebitel a jeho tlak na cenu. Jsou výjimky, ale většina při nákupu upřednostní cenu před kvalitou.

To určitě. Ale je nutné lidem ukázat, že si tu levnější cenu rajčat ze Španělska ve skutečnosti sami dotují – ze svých daní. Jednak tím, že lidé, kteří ho pěstují ve Španělsku, jsou špatně placení. Což by dejme tomu ještě nemuselo Čechy úplně zajímat. Ale také tím, že kamiony, které rajčata dovážejí, dělají koleje na našich dálnicích. Nedovážejí se jenom rajčata ze Španělska, ale i trička z Turecka do Německa, a ty také jezdí přes naše dálnice. Jsme tranzitní zemí, což by mohla být výhoda, jako tomu bylo ve středověku u měst, která ležela na obchodních cestách. Ta také bohatla. Tranzit může být obrovský zdroj potenciálních příjmů. Ale my jsme tranzitní země a chudneme z toho. Neumíme z tranzitu těžit, dostatečně ho zpoplatnit. Necháváme si všechny jeho nevýhody:  Náklady, které tranzit a přeprava přináší, přecházejí na stát. Kdežto zisky zůstávají koncernům. Naše daně, které odvádíme státu, ve skutečnosti dotují levnější rajčata, která ve své ceně nemají započítanou částku, kterou stát musí ve finále nasypat na opravu dálnic. A přesně na takovém konkrétním příkladu je možné to téma lidem vysvětlit.

Neo: Ale jak tohle dáte na plakát? Pojďte nás volit, připlatíte si za rajčata – to mi nezní jako dobrý plán.

To ještě nevím. Nejsem PR agentura. Budou to muset vymyslet lidi, kteří jsou specialisté na komunikaci. Já jsem předseda strany a jsem tu od toho, abych dobře rozuměl, jak funguje svět a jeho problémy, odkud jsou příčiny jevů, které se v malém projevují v každém městě a obci, ale odehrávají se daleko po Evropě nebo ve světě. Jakým heslem se to popíše, aby to bylo srozumitelné až do poslední vesnice, to je úloha pro někoho jiného.

celý rozhovor si můžete přečíst na webu Neovlivní.cz

 

Share Button