O migraci beze strachu

V roce 2015 se uprchlická krize stala hlavním veřejným tématem Evropské unie i České republiky. Počty žadatelů o azyl v EU však stoupají již několik let. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je v současnosti ve světě nejvíce uprchlíků od druhé světové války. Dosud se tak ale dělo mimo dosah českých médií a problém se zdál být vzdálený.

1200px-Hungarian-Serbian_border_barrier_2

Kvůli dlouhotrvajícím konfliktům především na Blízkém východě, vládě represivních režimů či prohlubující se chudobě proud uprchlíků loni zesílil. Česká republika však není pro naprostou většinu příchozích cílovou zemí. O azyl u nás loni požádaly pouhé dvě stovky běženců ze zemí Blízkého východu či Afriky. Přesto náš veřejný prostor zaplavila nebývalá vlna paniky, strachu a zášti namířené proti příchozím. Řada politiků, včetně některých nejvyšších představitelů státu, se rozhodla téma bezskrupuĺózně zneužít pro své zviditelnění a namísto klidné debaty a vysvětlování strach i negativní emoce dále přiživuje.

Zelení jsou hluboce znepokojeni nárůstem společenského napětí a vyzývají ostatní politické strany, aby se zřekly nenávistné rétoriky a začaly problém konstruktivně a uvážlivě řešit na české i evropské úrovni. Své návrhy, které by současnou situaci pomohly zlepšit, sepsali zelení do pěti bodů.

 

Co můžeme tváří v tvář uprchlické krizi dělat lépe?

 

1) Informovat se a klidnit emoce namísto vyvolávání paniky

Strach z neznámého je přirozenou lidskou vlastností. Strach ale také snadno plodí nenávist, která se až příliš lehce obrací proti těm nejohroženějším – lidem prchajícím před válkou a utrpením. Česká média i politici často namísto uklidňování veřejnosti pouze přilévají olej do ohně. Vláda by neměla občany strašit a problémy zveličovat, ale naopak přicházet s věcnými řešeními a přinášet do společnosti pocit jistoty. I my sami si můžeme zjišťovat informace ověřené z více věrohodných zdrojů. Například o tom, že v Česku v roce 2015 požádalo o azyl  jen 1 525 lidí, z nichž navíc téměř polovinu tvoří Ukrajinci.

2) Přestat se zavíráním cizinců do detencí

Českou specialitou je dlouhodobé zadržování cizinců, kteří procházejí přes naše území, v detencích připomínajících vězení. Zadržení navíc za pobyt v zařízení musí platit. Jde o v praxi zbytečné represivní opatření, které bychom měli co nejdříve opustit. Registraci cizinců, procházejících Českem, je možné dělat daleko rychleji, levněji a hlavně humánněji. Na evropské úrovni bychom měli podpořit zavedení jednotné registrace uprchlíků, stejně jako revizi celého unijního azylového systému, který se ukazuje být nefunkční.

3) Připravit se na přijetí a integraci uprchlíků

Potřebujeme se připravit na možnost, že do Česka časem zamíří větší počet uprchlíků, například i v rámci přesidlování z táborů v Turecku či Jordánsku. To znamená, že na všech úrovních, vládou a parlamentem počínaje a malými obcemi konče, musíme začít diskutovat o vytvoření účinných programů integrace cizinců. Integrační politika by měla být z ministerstva vnitra, které uplatňuje výhradně bezpečnostní pohled, převedena na ministerstvo práce a sociálních věcí. Do přípravy integračních programů by se měly zapojit také firmy, neziskové organizace a my občané. Zaměstnavatelé ostatně už teď deklarují, že jsou schopny nabídnout práci desítkám tisíc cizinců. Nejlepším způsobem, jak předejít frustraci a potenciální radikalizaci příchozích, je dát jim střechu nad hlavou a umožnit jim pracovat. Pro příklady dobré praxe nemusíme chodit daleko, stačí se podívat do sousedního Německa.

4) Začít konečně spolupracovat s Evropou

Z členství v Evropské unii nám plyne celá řada výhod, stále jsme se ale nenaučili převzít svůj díl odpovědnosti za problémy celé Evropy. Naše vláda v Bruselu kategoricky odmítá přemisťování žadatelů o azyl i další návrhy společných řešení, ale nepřichází s žádnými konstruktivními návrhy. Důvěryhodnost Česka pro ostatní evropské země proto dlouhodobě klesá. Pakliže v následujících letech dobrovolně přijmeme několik tisíc uprchlíků z dalších evropských zemí, významně nás to nezatíží a zároveň půjde o důležité gesto solidarity vůči naším partnerům v EU. V 90. letech u nás nalezlo bezpečí téměř 11 000 běženců, kteří prchali před válkami na Balkáně. Jejich integraci jsme zvládli dobře a to bez ohledu na jejich vyznání.

5) Účinně pomáhat v cizích zemích

Neodmyslitelnou součástí hledání východiska uprchlické krize je pomoc v zemích, odkud lidé prchají, nebo kde už našli alespoň dočasný azyl. Míníme-li však takovou pomoc vážně, musíme zásadně navýšit objem prostředků, které na ni jsme připraveni poskytovat. V současnosti Česko vydává na rozvojovou spolupráci sedmkrát méně, než je cíl stanovený OSN. Současný objem peněz bychom měli bez odkladu alespoň zdvojnásobit a investovat jej především do zajištění základních životních potřeb lidí, zdravotních služeb a vzdělávání v nejhůře zasažených zemích. Pouze vojenskými prostředky válku v Sýrii ani další konflikty na Blízkém východě nikdy nevyřešíme.

kluk ve vlaku

 

Naše východiska

 

Stanovisko Strany zelených k evropské a české azylové politice

Stanovisko Strany zelených k pracovněprávní situaci cizinců v ČR

Analýza uprchlictví a migrace do Evropy – trendy a příčiny

 

Žádosti o azyl v ČR

Česká republika patří mezi země, které z existence dublinského systému těží vůbec nejvíce. V roce 2003, těsně před vstupem do Evropské Unie, podalo v Česku žádost o mezinárodní ochranu 11 400 osob, další rok již to byla jen polovina (5 459 lidí) a v roce 2014 pouhá desetina (1 145 lidí). Na společné evropské azylové politice se ale pokrytecky odmítáme podílet. Azylové řízení je u nás navíc pomalé a procento udělených azylů je jedno z nejnižších v Evropě. V roce 2014 azyl například získalo pouhých 7 % žadatelů, za posledních pět let to v průměru bylo 11 %. Většina řízení navíc trvá významně déle, než je zákonem stanovených 90 dní.

V roce 2015 požádalo v České republice o azyl 1 525 lidí. Téměř polovinu z nich tvořili Ukrajinci, žadatelů z Blízkého východu a Afriky bylo dohromady pouhých 13 %, tedy necelé dvě stovky lidí. Česká republika by vedle těchto žadatelů měla v následujících dvou letech dalších přijmout 2 691 uprchlíků, kteří se již nacházejí v Řecku či Itálii. Vláda zároveň schválila příchod 400 lidí ze zemí mimo EU. Celkem se tedy jedná o něco více než 3 000 osob, což je stále pouhým zlomkem počtů, které jsme byli v minulosti bez problému schopni přijmout.

Situace v českých detečních zařízeních

Za svůj přístup k lidem, kteří se přes naše území pokoušejí dostat dál na západ, sklidilo ministerstvo vnitra kritiku od ochránkyně lidských práv i komisaře Rady Evropy pro lidská práva. Situace se v některých dílčích záležitostech zlepšila, ale zásadní výtky přetrvávají. Uprchlíci jsou stále zbytečně zavírání do detenčních zařízení a za pobyt v nich ještě musí platit. Jak upozornil vládní výbor už dříve, pro tuto praxi neexistuje právní základ. Jediné ‘zlepšení’ je v tom, že se uprchlíci České republice již vyhýbají, protože o nepřijatelné situaci v českých detencích se dozvěděl celý civilizovaný svět.

Kritice zelených dává za pravdu zpráva Rady vlády pro lidská práva. Rada přímo žádá, aby ministerstvo vnitra propustilo uprchlíky, pokud jim nedokáže zajistit důstojné podmínky, právní pomoc a pokud je nebudou ostatní státy, v kterých migranti požádali o azyl, přebírat zpět. Vnitru se přemístění uprchlíků v minulých měsících vůbec nedařilo, procentuální úspěšnost se v jednotlivých měsících od června do října 2015 pohybovala jen od 0,4 do 3,1 procenta. Například do Maďarska se podařilo od července do října z 1004 lidí předat pouhých 19.

Vytvoření speciálního úřadu pro integraci cizinců

Vláda v listopadu schválila nový státní integrační program zaměřený na osoby s udělenou mezinárodní ochranou. Program pokrývá oblasti jako je bydlení, pomoc při hledání zaměstnání, výuku češtiny, zajištění zdravotní péče, vzdělávání, rekvalifikace, právního poradenství apod. Po zkušenostech z minulého roku je podle SZ absurdní, že tuto agendu má spravovat i nadále ministerstvo vnitra, které bylo nesčetněkrát kritizováno za porušování práv migrantů. Výše zmíněné oblasti navíc nijak nespadají do jeho kompetence a mnohem lépe by je zastaly jiné úřady.

SZ se proto domnívá, že by nejvhodnějším krokem bylo přesunutí agendy integrace pod ministerstvo práce a sociálních věcí a následný vznik specializovaného úřadu podle německého vzoru.

Tento přístup se v minulosti osvědčil např. v podobě vytvoření Agentury pro sociální začleňování, která se stala důležitým expertním centrem, partnerem místní správy při hledání řešení odpovídajících situaci v dané lokalitě a spojníkem mezi státními institucemi, samosprávami, školami či neziskovými organizacemi.

Další články k tématu uprchlictví