Pavel Himl (SZ): Dejme učitelům důvěru, odpovědnost a peníze jako soudcům

Vedoucí odborné sekce pro vzdělávání a vědu Pavel Himl se v komentáři, který vyšel v Lidových novinách, zastává českých učitelů. Říkat učitelům, že by měli stávkovat, ale možná na to nemají potřebnou sebedůvěru, protože nejsou tak dobří, není úplně fér. Podle Himla musíme učitele ohodnotit lépe než jako nejhůře placené vysokoškoláky v zemích OECD. Vytýkejme tedy rodičům a veřejnosti, že dopustí, aby pedagogové učili za podmínek, v nichž by oni sami nepracovali. Přečtěte si více.

Dejme učitelům důvěru, odpovědnost a peněz jako soudcům. Ty pak ušetříme jinde

Čeští učitelé by si měli přiznat, že „mají problém sami se sebou“, mimo jiné proto, „že studium učitelství nepřitahuje ty akademicky nejlepší“, píše Bob Kartous v článku Až jednou učitelé procitnou… (LN 24. 2.). Problém však má především česká společnost, učitelé, rodiče i my ostatní. Každý učitel přece zpátečnicky nebrání svůj profesní monopol před léty prověřenými vyučujícími bez pedagogické kvalifikace. Říkat učitelům, že by měli stávkovat, ale možná na to nemají potřebnou sebedůvěru, protože nejsou tak dobří, není úplně fér.

Nechtěl bych dnes být učitelem dějepisu. Nechtěl bych poslouchat stereotypní výtky, že nemám odvahu učit moderní dějiny. Učit to, na čem – logicky – nevládne úplná odborná ani společenské shoda (a může to být třeba i současná migrace), je náročnější než interpretačně uzavřené obory. A asi bych také nechtěl být vystaven nekončící nabídce různých – samozřejmě akreditovaných – sdružení, která to za mě, neschopného pedagoga, vezmou a ještě budu mít z projektu nějaký přivýdělek k mizernému platu.

Těžko se působí a sebezdokonaluje v instituci, která je vystavena všeobecné nedůvěře. Škola přece totalitně mele děti na beztvarou hmotu, to víme už z floydovské The Wall. Učitelé byli vždy slouhy režimu a z nesebevědomého postavení vůči rodičům je po roce 1989 nevytrhly ani jejich platy. Škola je státní a co je státní, bylo po roce 1989 špatné, takže veřejné prostředky šly místo do ohodnocení učitelů do „nevládek“, které je s elánem zastoupí. Otupělí rutinéři přece nemohou umět vyučovat nejen moderní dějiny, ale ani etiku nebo finanční gramotnost. Co na tom, že sdružení přijde a odejde a odpovědnost zůstane vyučujícím. I to je však problém společnosti, nikoliv otupělých rutinérů.

Peníze znamenají nezávislost

Chci se českých učitelů zastat. Ne proto, že bych si myslel, že škola, která před třiceti lety vybavila pro život mě, byla bez chyby. Mnoho škol se však od té doby proměnilo k nepoznání, spíše však systému navzdory. Pokud Kartous vytýká učitelům, že přijímají roli oběti a na rozdíl od slovenských kolegů nestávkují, je třeba také říct, že na demonstrace, stávky a odbory se zde donedávna pohlíželo jako na narušitele polistopadového konsenzu.

Žijeme určitě v nesrovnatelně jistějším světě, než do kterého jsme vyrůstali před třiceti lety. Kolik je ale těch, kteří se se všemi současnými výzvami umí vyrovnat, abychom po učitelích chtěli, aby to uměli lépe než my ostatní? A pokud to po učitelích požadujeme, musíme je chtít ohodnotit lépe než jako nejhůře placené vysokoškoláky v zemích OECD. Vytýkejme tedy rodičům a veřejnosti, že dopustí, aby pedagogové učili za podmínek, v nichž by oni sami nepracovali. Na začátku učitelské dráhy jistě může být čekatelství podobné tomu justičnímu, pak ale musí následovat srovnatelně zajištěné postavení.

Přistoupila-li polistopadová společnost v případě soudců na to, že peníze znamenají nezávislost, není důvod to nepožadovat u učitelů. Příkladů závažného selhání učitelů, na které poukazuje Kartous, nebylo víc než justičních mafií. Obava před právním rozkladem a tím, že dobří právníci utečou do soukromé sféry, byla pochopitelná stejně jako zoufale nesebevědomá. Se soudem se člověk při troše štěstí nepotká, do škol z dobrých důvodů chodit musí a důsledky školního vzdělávání jsou daleko trvalejší než soudní hašení požárů. Neušetřili bychom tedy část nákladů nejen na soudy, ale represi obecně, kdybychom je vložili do oné „dílny lidskosti“, která by tomu, jak žít v komplikovaném světě pospolu a nesoudit se či nevraždit, měla učit především? Učitelům patří důvěra, odpovědnost a platy jako soudcům.

Pavel Himl, historik a člen republikové rady Strany zelených

Komentář vyšel 18. března v Lidových novinách. 

Share Button