Česká republika nesouhlasila s rezolucí Valného shromáždění OSN o ochraně klimatu. Při hlasování ve středu 20. května se zdržela. Byla jediným státem Evropské unie, který rezoluci nepodpořil. Pro hlasovalo 141 států, proti bylo jen osm, včetně USA, Ruska, Saúdské Arábie, Íránu a Běloruska. Česko se zařadilo mezi 28 států, které se hlasování zdržely, vesměs jde o ropné státy, jejichž ekonomika je postavena na vývozu fosilních paliv jako Katar, Bahrajn, Kuvajt nebo Kazachstán.

Rezoluce Valného shromáždění navazuje na přelomové stanovisko Mezinárodního soudního dvora z loňského roku. Podle něj mají státy mají podle mezinárodního práva povinnost chránit klimatický systém, snižovat emise a spolupracovat na řešení klimatické krize. Nečinnost v ochraně klimatu může být podle soudu za určitých okolností porušením mezinárodního práva a vést i k odpovědnosti za vzniklé škody. 

Jinými slovy: svět se posouvá od dobrovolných závazků k přímé odpovědnosti. Česká vláda odmítá mezinárodní odpovědnost, údajně s ohledem na programové prohlášení vlády, podle nějž klimatická politika nesmí být „nástrojem byrokracie ani omezování svobod“, protože evropské klimatické cíle jsou podle vlády „nerealistické a ekonomicky likvidační“. 

Vláda ovšem opovrhuje tím, že ochrana klimatu je ochranu zdraví, bezpečí, domovů, krajiny, vody a práv budoucích generací. A to nejen kdesi na ostrovním Vanuatu, které rezoluci iniciovalo, ale i u nás doma, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vláda mluví o ochraně klimatu jako o hrozbě, ale skutečnou hrozbou je sucho, které nás aktuálně trápí a ohrožuje úrodu. Hrozbou jsou také přívalové srážky po dlouhém suchu a eroze půdy, kterou způsobují, hrozbou jsou letní vedra, při kterých zemřou ročně stovky lidí a dalším zhorší zdravotní stav. To všechno představuje ohrožení, potíže a finanční náklady, které ponesou obyčejní lidé.

Ochrana klimatu není jen environmentální politika. Je to ochrana lidských práv, za kterou nese vláda velký díl odpovědnosti. Klimatická krize zasahuje do našeho práva na život, zdraví, bezpečný domov, čistou vodu, potraviny, zdravé životní prostředí i důstojnou budoucnost. A právě to je směr, kterým se vyvíjí mezinárodní právo: klimatická nečinnost států se stále častěji posuzuje jako selhání odpovědnosti za ochranu základních lidských práv a svobod. Stanovisko Mezinárodního soudního dvora staví argumenty spojené s právem na zdravé životní prostředí, mezigenerační spravedlnost a povinností států jednat s náležitou péčí se dostávají do samotného středu výkladu mezinárodního práva lidských práv.  

Je příznačné, že současná vláda ve stejné době rozkládá nadresortní koordinaci agendy lidských práv. Schválila přesun klíčových agend z Úřadu vlády na jednotlivá ministerstva včetně agendy lidských práv, rovného zacházení, spolupráce s občanskou společností, menšin, práv lidí se zdravotním postižením, rovnosti žen a mužů, duševního zdraví i protidrogové politiky. To je obrovský zásah a přetržení kontinuity. 

Lidská práva nejsou agenda jednoho ministerstva. Stejně jako klimatická krize se prolínají zdravotnictvím, školstvím, sociální politikou, spravedlností, bezpečností, regionálním rozvojem i ekonomikou. Potřebují silnou koordinaci na úrovni celé vlády. Rozkrájet složité problémy do dílčích škatulek je nejlepší způsob, jak se zbavit odpovědnosti a v případě potřeby problémy ignorovat. Lidé, kteří se s těmito problémy potýkají, budou ignorováni rovněž. 

Můžeme říct takřka s jistotou, že pod slovy o „pragmatických“ přístupech k řešení problémů se skrývá nezájem je řešit. Protože zájem o lidi znamená mimojiné i zájem chránit práva zranitelných, aby se mohli postavit na vlastní nohy a vést důstojný život, ke svému prospěchu i prospěchu celé společnosti. Skutečný pragmatismus znamená připravit zemi na dopady klimatické krize, chránit lidi s nízkými příjmy, nájemníky, seniory, děti, obce, zemědělce i pracovníky v odvětvích, která se budou měnit. Znamená investovat do úspor energie, obnovitelných zdrojů, čisté dopravy, adaptačních opatření a spravedlivé transformace. Nikoli schovávat politickou neochotu a snahu opečovávat hlavně svůj vlastní zájem – zájem nejbohatších a privilegovaných – za slovník svobody. 

Stát, který odmítá chránit klima, nechrání ani práva lidí, ani jejich svobodu. Česká republika už nestojí na straně evropské demokracie, mezinárodního práva, klimatické spravedlnosti a odpovědnosti vůči vlastním občanům. Je to její politická volba. Vláda se ve stejný den rozhodla nechránit klima ani lidská práva českých občanů a občanek.