Česko bohatne na papíře, ale chudne v každodenním životě. Zatímco průměrné mzdy rostou, realita většiny pracujících vypadá jinak: na důstojný život nedosáhne více než polovina z nich. Práce, která měla být jistotou stability a základní spravedlnosti, přestává plnit svou roli — a rozdíl mezi tím, kolik lidé vydělávají, a kolik skutečně potřebují k normálnímu životu, se nebezpečně prohlubuje.

V Česku dnes vzniká paradox, který by ještě před pár lety působil nepředstavitelně: práce přestává být zárukou důstojného života. Podle aktuálních výpočtů minimální důstojné mzdy by člověk potřeboval zhruba 48 tisíc korun hrubého (a ve velkých městech téměř 60 tisíc korun), aby pokryl běžné životní náklady a měl alespoň minimální finanční rezervu. Výpočet je stanoven tak, aby mzda umožňovala pokrýt náklady na jídlo, bydlení, oblečení, dopravu, zdravotní péči, vzdělání a volný čas, a současně zaplatit další důležité potřeby včetně úspor pro případ neočekávaných událostí. Tedy žít obyčejným, ale materiálně důstojným životem bez každodenních obav o to, jak vyjdete s penězi.

Podle dat Českého statistického úřadu https://csu.gov.cz/ dosáhla za poslední čtvrtletí roku 2025 průměrná mzda 52 283 Kč, ovšem medián mezd činil 45 523 Kč. Právě na toto číslo je třeba se zaměřit: na průměrnou mzdu totiž dvě třetiny pracujících nedosáhnou. O reálném rozložení příjmů lépe vypovídá medián mezd (tedy částka, kde polovina lidí vydělává více a polovina méně).

Ten byl podle ekonomů v roce 2025 zhruba o 15 procent nižší než průměrná mzda. Za čtvrtý kvartál roku 2025 činil medián mezd 45 523 korun, přičemž u mužů dosáhl medián 48 342 korun, a u žen pouze 42 692 korun. Už druhým rokem medián roste pomaleji než průměr, což ukazuje, že vysokopříjmovým zaměstnancům se mzdy zvyšují rychleji než těm s nižšími příjmy – jde tedy o potvrzený trend, kdy se k dlouhodobě rostoucí majetkové nerovnosti přidává nerovnost příjmová.

Nacházíme se v situaci, kdy více než polovina pracujících dostává za svou práci méně peněz, než je důstojné minimum. O důstojnosti života a životní úrovni stále méně rozhoduje příjem z práce a čím dál větší roli hraje majetek. Majetkové nerovnosti jsou ty, které se „poctivou prací“ nedají příliš narovnat.

Pokud jste v nižší části platového mediánu, těžko si vezmete hypotéku na vlastní bydlení. Podle ČNB, která dohlíží na stabilitu finančního systému, by všechny dluhy domácnosti na bydlení neměly ukousnout více než 40 % z čistého měsíčního příjmu, a současně by neměly přesáhnout osminásobek čistého ročního příjmu. Pokud žijete jako „průměrná domácnost“ v Praze, potřebujete na vlastní byt o rozloze 60 metrů čtverečních skoro 20 čistých ročních příjmů – přičemž našetřit si “stranou” (vedle placení běžných životních nákladů) na potřebných 20 procent částky na hypoteční úvěr trvá zhruba patnáct let. Hypoteční systém přestává plnit potřeby bydlení, a stále více se stává nástrojem podnikání a akumulace kapitálu. Tuto situaci komerční masová výstavba těžko změní. Řešením je výstavba a rozšiřování nabídky dostupných městských či družstevních bytů.

Rozevírání nůžek, tedy nárůst nerovnosti, sledujeme všichni – dnes třeba i dvě středoškolské pedagožky na identickém pracovišti a s identickou profesní průpravou mohou žít úplně odlišné životy, pokud jedna bydlí „ve svém“ a druhá v nájemním bydlení. 

Česko přitom aktuálně stojí na začátku vlny zdražování, která přijde v důsledku energetického šoku způsobeného válkou a napětím na Blízkém Východě. To potvrzují renomovaní ekonomové, kteří zároveň nedokážou odhadnout výši očekávané inflace. Jak ukazují čísla, náš oslabený sociální a ekonomický systém je na nadcházející měsíce a roky hrubě nepřipraven, takže nám hrozí vážné sociální problémy.

Řadu řešení přitom máme pojmenovanou. Stát dlouhodobě zanedbává platovou politiku – když se zvýší minimální mzda, ekonomie nám říká, že narostou i příjmy lidem nad nimi. Na mzdy může vytvářet tlak také navyšování platů státních zaměstnanců, které máme v evropském srovnání nízké. 

Minulá vláda minimální mzdu zvyšovala jen velmi neochotně (dnes činí 22 100 Kč měsíčně) a Babišův kabinet populistů a krajní pravice nemá zvyšování minimální mzdy ve svém programovém prohlášení vůbec. Místo propracované sociální politiky současná vláda nabízí jen sadu populistických opatření, která neřeší ani rozevírání sociálních nůžek, ani udržitelnost financování veřejných služeb.

Je pak stále jasnější, že se neobejdeme bez hluboké reformy daňového systému, která sníží daňové zatížení práce zejména nízkopříjmových a středněpříjmových zaměstnanců, a zajistí financování potřebných veřejných služeb z vyšší daňové zátěže kapitálu, nadměrných korporátních zisků včetně zdanění znečišťovatelů, a zdanění extrémního bohatství. 

Pokud má práce znovu znamenat důstojnost a ne nejistotu, nebude stačit čekat, až se situace „nějak vyřeší sama“. Bez cílených zásahů do mezd, bydlení i daňového systému se budou nůžky dál rozevírat — a s nimi i nedůvěra ve spravedlnost celého systému. Otázka už dnes nestojí, jestli si to můžeme dovolit řešit, ale kdy začneme.