Své děti učím, že život i lidé jsou pestří. To stejné se sama učím od svých dětí. Snažím se sledovat, co mají rády, a s láskou je v tom podporuji, a to i když to zrovna neodpovídá společenským představám o tom, co je „holčičí“ a co je „klučičí“. Týká se to jak aktivit, tak oblečení, hraček či oblíbenosti barev. Básničky Jiřího Žáčka dětem ve školní učebnici naopak vysvětlují, že svět je rozdělen na dva menší světy, které se neprolínají. Kluci jezdí na kole a jsou hybateli dění. Holky sice kolo také mají, ale jsou doma a starají o domácnost. Nejzvláštnější je na tom právě to neprolínání. Co se asi při četbě takových básniček honí hlavou klukům, kteří rádi pečují o své mladší sourozence? A holkám, které mají nepořádek v pokoji, ale zato umí vylézt do dvoumetrové výšky na strom? Znamená to, že dělají něco špatně a mají se stydět? Představa Jiřího Žáčka o tom, co by lidé měli dělat, je mrazivě přísná. Snažíme se doma číst svobodnější příběhy, např. pohádku Zootropolis. Judy Hopkavá chce být policistkou, ale všichni ji od toho zrazují, protože je králičice. Policejní sbor se skládá z buvolů a dalších velkých zvířat. Judy se nakonec prosadí, stojí ji to ale mnohem větší úsilí než velká zvířata. To je přitom absurdní, protože následně se ukáže, že je stejně dobrá policistka jako kdejaký buvol, ne-li lepší. Proč musela mít cestu do policejního sboru tak trnitou? To stejné se může stát v naší společnosti lidem, kteří se rozhodnou dělat něco navzdory společenským škatulkám. Není to škoda? Jazyk ovlivňuje myšlení, říká Saphir-Whorfova hypotéza. Jaké používáme jazykové prostředky, tak vnímáme svět. To, co čteme v knize, co vidíme ve filmu, nás formuje. Proto mi jako rodiči záleží i na obsahu slabikáře. Kdysi proběhl experiment. Děti ve škole dostaly zadání nakreslit prezidenta. Všechny nakreslily prezidenta muže. Teprve když zadání znělo: „Nakreslete prezidenta nebo prezidentku“, část děti nakreslila prezidentku ženu. Použití ženského rodu v zadání podpořilo jejich imaginaci. Víte, že v české politice je 80 procent mužů? Jsem si zároveň jistá, že v České republice je mnohem více než 20 procent žen, které jsou schopné dělat dobrou politiku, do které vnesou zase jiné zkušenosti než mají muži. Jen se mi zdá, že naše děti od malička formujeme tak, že politika je klučičí disciplína. Vždyť hýbe světem, pomyslel by si asi Jiří Žáček. V žádném případě nežádám, aby holky nebyly maminkami a soustředily se na budování kariéry. Žádám, aby se lidé podporovali v tom, v čem jsou dobří a abychom neurčovali, co mají v životě dělat na základě toho, jakými pohlavními orgány zrovna disponují.

Autorka je členkou Předsednictva Strany zelených

Text vyšel v časopise Marie Claire pod názvem „Co čteme v dětských knihách, to nás formuje. Z přísně rozděleného světa Jiřího Žáčka mě mrazí.“